Cizí země pohledem geografa a písničkáře

Bosna a Hercegovina

...Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí...

...Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy. Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní...

...pohádkové ráno uprostřed rozeklaných bosenských hor a kaňonů nás s Vítkem přimělo uskutečnit fotografickou procházku a zálibně pozorovat konečně oblakuprostý Prenj. Zatímco se ostatní zvolna budili, přišoural se k nám zmiňovaný dedko se svým vnukem a synem, všichni tři s kosami. Sedli si u nás, občas něco prohodili, nejspíše čekali, až se zvedneme a odejdeme. To ovšem nebylo tak snadné, dedko mi totiž seděl na batohu. Nakonec jsme vstali, oni čapli kosy a poprosili, zda bychom je nemohli vyfotit při jejich belskurychlé práci. Tyhle třígenerační fotky a vůbec celý zážitek se jistě všem - a to bez ironie - vryje do paměti možná víc než leckterá šťavnatější historka...

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode