Cizí země pohledem geografa a písničkáře

Švédské a norské Laponsko

...toulal jsem se sám syrovou krajinou, ozařovanou půlnočním sluncem, prodíral se březovými a vrbovými háji, bažinami plnými komárů, skrovně jedl, pil, počínal si jako ten nejšťastnější nomád a čas od času strmě padal do hlubin teskné melancholie. Byl jsem tam dvakrát a byl to život jako ve zkratce, včetně té věčně rozevláté houpačky nálad, pocitů, zklamání i satisfakcí. Pobyt za polárním kruhem utužil, rozšířil, ale částečně i rozviklal - každopádně nesmírně obohatil - můj vnitřní svět: byla to taková inspirační síla, že se z ní snažím čerpat ještě po pár letech...

...podle mapy by u břehu prvního z četných ledovcových jezer měla být chata, jakási Renvaktarstuga I. Taky tam je, ovšem zamčená. V jejím závětří si dopřávám skromnou večeři a vydávám se dál do široce rozedraného, nepřehledného, roklinatého, sněhovými poli, suťovisky, skalami a jezery ovroubeného údolí. K zemi se snáší déšť, později sníh, protivítr sílí. Probíjím se dál, cesta se zdá být nekonečnou a vlastně tu žádná není: dál mne žene jen instinkt a touha docílit chaty Renvaktarstuga II. Mezi tím brody, jejichž ledové šipky se zařezávají do noh... Mrznu. Vítr sílí. Sníh zalepuje oči i brýle. A zase rozbouřený potok. Nechce se mi brodit, nezbývá než věřit chatrným sněhovým mostkům, přeskakovat z jedné potenciální laviny na druhou, plahočit se často až vysoko nad bází údolí, kde je potok přeskočitelný či přelezitelný. Mokro už mi zalézá pod kůži, třesu se zimou, musí být už nejméně devět večer. Polární den se mi šibalsky vysmívá... Zatmělo se mi před očima, musel jsem si někde sednout: opřel jsem se o jakýsi sněhový převis a v mírném závětří do sebe vpravil pár lžiček müsli. O kus dál se šklebil rozsáhlý brod. Ten obejít nešlo. Asi podesáté jsem se tedy zul a vkročil do řezavě mrazivé vody: po kotníky to ještě šlo, když jsem tam ale stál po kolena, ztrácel jsem v nohou cit a měl intenzivní pocit, že se mi každou chvíli podlomí. Do toho sílící nečas..."Bože, já chci žít!" řval jsem z plna hrdla a nahlas se modlil, ztracen v té nehostinné pustině...Nakonec jsem řeku přebrodil a vymrzlý na kost spěchal k vidině chaty za zpola zmrzlým jezerem. Předpokládal jsem, že bude zamčená. Zvířecí pudy mne však opanovaly a já se rozhodl, že zde někde dnes přenocuji. Severské chatky mají v řadě případů to specifikum, že stojí na "muřích nožkách" - to kvůli permafrostu, který když promrzne, nabude na objemu a přes léto zase klesne. Mezi podlahou chaty a zemí se tak vytvořila asi třiceticentimetrová díra. Bez ohledu na oblečení jsem se tam vší silou vecpal mezi jakési trámy, kusy plechu a břevna, upevňující zespodu podlahu. V extrémně nepohodlné pozici, sevřen na jedné straně podlahou chaty a na straně druhé černou, mazlavou zeminou, navíc stále sužován brutálním prochlazením, jsem si holýma rukama vyhrabal jakýsi důlek, zakryl a utěsnil všechny možné škvíry a téměř intuitivně vybalil karimatku, jakžtakž suché oblečení a bohužel nepříliš suchý spacák. Do toho všeho jsem se vměstnal v intenzivní snaze se zahřát. Usnul jsem neklidným, trhaným spánkem, hraničícím se mdlobou z vyčerpání. Ten stav trval více než osmnáct hodin. Ale žil jsem a věděl, že žít budu...

...mám tu vlastnost, že kdekoli potkám a pozdravím člověka, hned si začnu v duchu představovat, kým je ve svém soukromém či pracovním životě. Z pevných, ostrých rysů světlých seveřanů, klapot jejichž teleskopických holí rytmicky zněl pustinou a pohled se upíral k dalšímu checkpointu tušenému z mapy, jsem (možná chybně) vyrozuměl, že se jedná o podnikatele, manažery či vlastníky firem, kteří vyrazili na pečlivě naplánovanou dovolenou a jejich vzorným timemanagementem vytrénovaná těla a duše přesně vědí, jak to časově a energeticky pojmout...

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode