Cizí země pohledem geografa a písničkáře

Albánie

 

Albánie 2005

...Kolem poledne jsme vjížděli do Tirany. Takový zážitek se nezapomíná. Představte si hlavní, třísettisícové město ve výstavbě. Tedy zaprášené, špinavé a doslova obklíčené lešením. Mezi staveništi se krčí stánky a v nich prodavači masa či ovoce, hned vedle hromady odpadků: Albánci si s odpadky nedělají hlavu, hážou je prostě na zem, kde se jim zamane. Celkový dojem - zoufalá směs evropského a orientálního nepořádku...Projížděli jsme roztahanými slumy a předměstími - a najednou tu bylo autobusové nádraží v centru! A propo nádraží: spíš místo, kde kličkují autobusy mezi prodavači ovoce a zeleniny pod zrezivělou střešní konstrukcí...

...Fastim vypravoval, že mu je devatenáct, od září se chystá studovat ve Vloře ekonomii, má dva sourozence a hodlá si v Poličanu koupit vlastní dům. Co dělá, nechtěl říct. Pracuju v horách, pravil včera večer Leošovi. Ale moji práci bys stejně nepochopil...Také prý tudy loni putovala parta šesti Čechů a čtyři z nich se nevrátili domů. Nevíš, co se jim stalo? zeptal jsem se a Fastim jen pokrčil rameny - to víš, hory jsou zrádné...

...Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka.

V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.

Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl...

Albánie 2008

...Cesta albánským vlakem, opředeným řadou bájeslovných zkazek, se stala mým tajným přáním a cílem. Shkodërské nádraží – to byla hotová pevnost, zamřížovaná, jen ostnatý drát mi tam scházel. Z komunikace se dvěma zřízenkyněmi vyplynulo, že vlak do Tirany jede pouze jednou denně, a to v 5.55 ráno. Do jihoalbánské Vlory přímý vlak vůbec nejezdí, musí se přesednout ve Voře, kam odjíždí vláček ráno před desátou. Vora, Vlora...nějak se mi to plete. Pojedu do Tirany a dál se uvidí...

 

 

 

 

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode