Pobaltí

...pak jsem ale navštívil Tallinn, "Florencii Severu", a jednoduše nestačil zírat. Tohle město u Baltu si své označení nepochybně zaslouží. Nemůžeme tu sice čekat siluetu věhlasného Duomo ani turisty vyhledávanou sochu Davida, marně bychom tu hledali duch velikána Danta: a přece - to město má svůj tep, rytmus, svoji patinu. Gotická radnice, zachovalý hradební systém s věžemi, mimořádně malebná kompozice vysokých, štíhlých domů, střech a stříšek, chrámů, ulic, dlažby, parků - to vše na jednu stranu prodchnuté bohatou hanzovní historií a germánskou precizností, ze které pak jako by nic vyskočí rusky laděný chrám. Centrum Vanalinn se teď na konci června nikdy neponoří do úplné tmy: i těsně před půlnocí se táhnou nad siluetou města červánky, věštící příchod bílé noci... Agilní prodavači a prodavačky různých brožů, řetízků a dalších výrobků z jantaru, pouliční muzikant vyluzující teskné melodie na pozoruhodnou niněru, oprýskaná nároží v bočních, zapadlých uličkách - to vše zapadá do jedinečné harmonie kosmopolitního sídla, velkoryse protkaného parky, parčíky a dotvořeného typickým dechem severského moře...

...Obří bludné balvany, rozeseté v mělkém mořském zálivu u písečné kosy v národním parku Lahemaa ostře kontrastují s kontinentálními, bory porostlými bažinami jen pár kilometrů opodál. Konečně, celé Estonsko - to je jedna velká divočina, něco na pomezí listnatých evropských lesů a tajgy, svébytná pustina s desítkami jezer, říček, malých pastvina polí, statků, občasných větrných mlýnů a zapomenutých vart, kde se skutečně zastavil čas v řadách omšelých dřevěnic a kde na vás občas vyskočí nazdařbůh pohozené sovětské bytovky v borovém háji...