Květákovy Evropské Cesty
Srbsko, 2009
...Na další úsek si vzpomínám rozmazaně. Přes pot jsem téměř neviděl. Vím, že jsem kráčel po krajnici dálnice, pak jsem zabloudil do ospalé jihosrbské vesničky a obdivován místními kočkami (rodu Homo) se předváděl na přehlídkovém mole značky železniční pražce. Pak jsem odbočil směrem k bulharským hranicím, obešel Niš, několikrát zkoušel stopovat na autuprázdných benzinkách – samozřejmě marně. Jednou ke mně přímo z dálnice frajersky přicouval bourák s dvěma bouchači a děvečkou, kteří mně však popovezli toliko osm kilometrů do městyse Prosek. A dál už jen velká černá díra.
Ono to pohoří má své osobité kouzlo. Soutěsky, skály, hluboko dole řeka, lesy, vesničky. Evokuje to tu Bosnu i Montenegro, prototypy balkánské krajiny. Jenže – stopujte tam. V kaňonech, mezi tunely, v zatáčkách, na úzké vozovce, která je přitom hlavní spojnicí s Bulharskem. V jeden moment se o sebe s lehkým třesknutím otřely dva protijedoucí kamiony, já zrovna stál u svodidel nad řekou, úlekem se pohnul, vrazil bolestivě kolenem do šroubu a málem zahučel do zpěněných peřejí. Užíval jsem si krajinu, ne tak situaci – po třiceti prochozených kilometrech po krajnici už to nebyla žádná Havaj. Šel jsem tak až do setmění a nakonec zalezl za jakousi skalní hradbu vedle silnice, která končila ve ztemnělém tunelu. Z malé plošinky jsem odházel kamení, lehl na ni a vmžiku se pohroužil do vydřeného devítihodinového spánku...
Bulharsko, 2006
...Quo vadis, Pirine? Kdysi vysokánské nedostupné pohoří, horolezci tady pokládali život při dobývání zářících štítů a kopulí. Dnes? Turistické lákadlo číslo jedna. Zatím jen přiměřeně – ale bude hůř. Sjezdovky, střediska, vleky, lanovky, vše tomu nasvědčuje. Bansko na úpatí Pirinu: odosobněné město hotelů. Procházíš okrajovými čtvrtěmi – jeden rozestavěný hotel vedle druhého, uniformní hotelová čtvrť bez fantazie, zpestřená občas servisem, půjčovnou lyží, netradičně pojatým penzionem. Někde už hotely fungují, jinde vidíš teprve vyměřené parcely s rameny jeřábů. Dlouho trvá, než pronikneš do centra města a zbavíš se tísnivého pocitu, žes přišel někam, kde nežijí lidé…
Rumunsko, 2006
...Hlad zaútočil silou medvědí. Ráno jsem se s prázdnými lahvemi trmácel nazdařbůh po vápencové pěšině někam dolů ve snaze objevit potůček. Do malé stružky krasového potoka se nedala láhev ani namočit, musel jsem vystavět z kamení přehrádku a trpělivě čekat, až se naplní. Pak zase, až se odkalí. Přitom mně skosila velká slabost, dělalo se mi temno před očima, naprázdno jsem polykal a při pomyšlení na suché müsli mi žaludek velikosti pingpongáče zrovna poskakoval. S plnou lahví jsem se jako hlemýžď přišoural k tábořišti, které zrovna Bára s Vítkem likvidovali. A Vítek – zřejmě taky hladový víc než zdrávo – navrhl ukončit expedici o den dřív a již pozítří dorazit domů, kde nás čekají pohádkové hody. Svíčková, kuřátko, ovocné knedlíky. Nikdo nebyl proti. Hlad je zlá věc, bratříčku...
Turecko, 2006
...Pověstná čtvrť Kücükpazar. Království obchodu, trhu, smlouvání, handrkování. Podivuhodný slepenec uliček a ulic, šplhajících na pahorek a zase křivolace se lomících dolů. Uličky v jádru klenutě zastřešené. A všude, kam se podíváš: obchodníci s koberečky, dečkami, vodními dýmkami, vonným čajem, tureckým medem, koly, motorkami, rychlým občerstvením, šátky, obrazy, nápoji. Jeden vedle druhého, po obou stranách uličky, v celé čtvrti. Není úniku, dlouhý štrúdl lidí čelí anglickým výkřikům prodavačů How are you? Where are you from? I jiné jazyky tam zazní – třeba výkřik PIVO ZDARMA, zrovna když jsme procházeli kolem...