Arménie
Arménie 2007
...Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel....
Arménie 2009
...Co chvíli jsme se zastavovali, Ďábel vytahoval foťák, aby zjistil, odkud dělal ty „nové“ fotky, kde otvíral futrál a kde mu teoreticky karta mohla vypadnout. Ale nikde nic. Drápali jsme se kamenitými žleby, kolem koní, trigonometrického bodu – zkrátka tudy, kudy jsme před pár hodinami scházeli. S vyhlídkou na oblohu, oranžovějící nad vrcholy Aragacu, se Ďábel rozběhl a já s ním. Hladový, unavený, malinká tečka uprostřed obřích arménských stepí, s vyhlídkou na zasněžený Ararat… Běžel jsem jak v transu, jen občas zastavil na vydýchání. Ďábel rázoval svým vojenským krokem, Luboš a Stopař to jistili zezadu. Za soumraku jsme doběhli do sedýlka ve třech tisících metrech, místa, kde Ďábel měnil kartu. Pečlivě jsme ohledávali místečko po místečku, kámen po kameni. O chvíli později nám pomohli i Luboš se Stopařem. Ale vše marno. Soumrak houstl ve tmu, ze skal nedalekého Aragacu začal vanout noční chlad. Nezbývalo, než se otočit.
Kráčeli jsme vychladlou stepí, hluboko pod námi tančily tisíce světýlek z nočního Jerevanu. Občas někdo prohodil něco o tom, že zítra před úsvitem zkusíme ještě vyběhnout kousek nad pevnost, třeba se štěstí unaví. Ďábel pozorně sledoval všechny odlesky v trávě, ale po nějaké době už i on rezignoval a dohnal nás tři vepředu. A najednou se to stalo. Zezadu se ozvalo tiché „Ďáble….. mám ju!“ Luboš to musel zopakovat, aby se mu dostalo Ďáblova nevěřícného „kecáš…“ A vtom ten jindy flegmatik podlehl výbuchu nadšení! Začal křičet, my s ním, tancovali jsme kolem Luboše, řvali jsme na plné pecky a radovali se jak malí haranti. Karta byla na světě! Navíc v místě nejméně pravděpodobném: tady, uprostřed širých, mírně nakloněných stepí, Ďábel zrovna nic nefotil. Bylo to neuvěřitelné, snad až trochu mysteriózní. Kilometry stepi okolo, noc, a my zakopnem o kartu rozměrů 1 x 2 cm. Když pominuly akutní záchvaty nadšení, spustila se debata na téma zázraky, náhody, podivné události v životě, to, jestli to má nějaký řád, systém…
Oblohou křižovaly blesky, blížila se noční bouře. Motala se kolem Aragacu a když jsme procházeli stržemi kus nad Amberdem, udeřila v plné síle. Zvažovali jsme, jestli s sebou neplácnout do škarpy a nepřečkat ji v bezpečné poloze: naštěstí po pěti minutách odezněla a začala burácet kdesi nad Sevanem. Z Amberdu vyšlehlo světlo, které Ďábel identifikoval jako svou čelovku. Holky o nás asi měly strach. Odpověděli jsme září z otevřeného aparátu – a tímto stylem se dorozumívali ještě několikrát...